Skoro celý týden místní média případ sledují okolo Iran Twins, které podstoupily operaci, po které měly žít každá samostatně. V TV s nimi bylo několik rozhovorů a každý jim držel palce, ať to dobře dopadne. Bohužel, dnes ráno se ranní tisk zahalil do černého hávu a titulky zvěstovaly – Twins die. Nevím, jak o tom psali v ČR, kolik informací proběhlo v médiích, tady ale nikdo nemluví o ničem jiném (alespoň na našem hotelu). Smutné, velmi smutné. Prostě kdo ví, jak to celé jednou skončí. A to ještě před dvěma dny vypadaly vesele a v pohodě.
Článek, co mne zaujal, je zvěst o novém produktu, rezervace hotelových pokojů přes SMS. Spolupracuje na tom místní hlavní operátor (Telecom Malaysia), hlavní mobilní operátor (Celcom) a asociace místních hoteliérů (Malaysian of Hotels, president je Mohd IIyas Zainol Adibin). Pro MY (Malaysia) je to velká sláva, protože jsou první, kteří s tím přicházejí na trh v departmentu Asia. Ale nejlepší na tom je, že celá akce včetně pilotního projektu trvala necelé tři měsíce a už to jede do ostrého provozu. A věřím, že mají zpracovány i patřičná SLA. Jak vnější, tak i vnitřní.
Celé nedělní dopoledne jsem prolenošil a po dobré čínské kuchyni (už jsem se dopracoval na úroveň middle spice) mne čekala návštěva místních parku a výlet na jednu z nejvyšších vězí na světě – MENARA KUALA LUMPUR TOWER(www.menarakl.com.my/gallery.cfm). Ční 421 metrů nad terén a na žebříčku pořadí telekomunikačních svatostánků světa zaujímá čestné 4 místo.
První pořadí zaujímá CN Tower(Canada) – 553 m, druhá je Ostankino Tower (Rusko – bývalé CCCP) – 540 m a třetí Shangai Tower (China) – 468 m. Takže asi chápete, jak jsem se těšil, protože jestli něco mám rád, tak je to pohled ze shora dolů. Věž byla otevřená v roce 1996 a představuje sílu a prosperitu zdejšího regionu, který sice při měnové krizi v roce 1997 byl nucen devalvovat svou menu o 100 % vůči dolarů, nicméně díky svému hospodářskému růstu, meziročně cca 5 %, si může takovou srandu dovolit.
Zatím co Menara Tower už z dálky na pohled má v sobě kus krásy, která v sobě snoubí asijskou divokost s islámskou architekturou a západní technologií, matně vzpomínám na žižkovský Bajkonur, který mi připomíná pouze levnou dekoraci SF filmu. A to ještě ke všemu je věž usazená do nádherného zeleného parku, z kterého je překrásný pohled na město. Ve výšce 276 metrů je potom nádherná vyhlídka, odkud je možno shlédnout snad všechny místní pamětihodností. A když cca. 50 až 100 metrů pod vámi konci mrakodrapy, je to opravdu zajímavý pohled. Jenom doporučuji. 3 hodiny jsem seděl nahoře, poslouchal muziku a koukal dolů. Zapadající slunce, dole se rozsvěcí pouliční osvětlení, no prostě komerce.
Co mám povídat. Normálně se mi nechtělo dolů. O 10m výše je potom ještě otáčivá restaurace, ale tam bylo tak natřískáno, že jsem zde pobyt oželel. Celá stavba je odolná vůči poryvům větru do 190 km, takže se ani nehne. Za 15 RM (místní šašlik) to rozhodně stojí za to opravdu jenom doporučuji.

Kolega z práce nás pozval na “Engangement party”, což – jak praví slovník – jsou zásnuby. Sejde se asi cca. 100 lidí (Indové z rodiny mají sárí – tradiční indický oděv), Evropané, já a kolega z New Castlu, samozřejmě netradiční oděv jako kraťasy, tričko s nápisem “I’m fucking Been Laadin” a podobně a za zpěvu místního dobrovolného sboru se to spráská na jednu hromadu.
Prostě chlast. Pivo, Tiger Beer, to jsem ještě poznal, ale to ostatní, no nevím, pořád jsem tomu říkal saké, oni zase že to saké není. No, prostě zmatek. Ale strašně prima. Všichni se smějí, tancují ty svoje ruka tam, ruka sem a ve 4 hodiny ráno, když už toho mají všichni dost, se jede taxíkem domů.
Mám z toho fotografie a co si tak pamatuji, je, že jsem dostal první lekci v rozdílech tradičních kuchyní. To důležité, kromě jiného jsem se dověděl, co je Spice (čili ostře). Non Spice – evropská kuchyně, Normally Spice – čínská a Spice (good) je indická. I když na rovinu, ochutnal jsem kuře, o kterém dokonce tvrdili, že je “so sweet” (sladké) a půl hodiny jsem vypadal jako Michael Jacskon.
To prostě nešlo jíst, málem mi to vypálilo díru do obličeje. Jenom jemně jsem ochutnal čínskou kuchyni, no – na mne už tohle bylo ostré až až. A tak než se dopracuji k indickým delikatesám, bude to nějakou dobu holt trvat. Takže kupodivu tady moc nejím a jsem velmi opatrný. I když včera jsem spořádal u čínského stánku – “TZU Hocimin frighf bird”, snad andulku či špačka, a moc mi to místní kořeněné jídlo chutnalo. Kdo ví, třeba se tady naučím jíst “spice food”.
Jinak život tady plyne v činorodém ruchu, každý den je plný zážitků. Ale tohle snad až v příštím e-mailu. Pro dnešek toho mám dost a končím. Všem se omlouvám za pravopisné hrubky, které určitě naleznete, a prosím o vaši trpělivost. Prostě to tam je.
Čínština je zase pro mne neidentifikovatelná tónová řeč, a i když umím říct už něco ve smyslu jako dobrý den, noc, odpoledne, have a nice day, nice to meet you, pořád je to chaos.

Tak tedy po nezbytných vstupních formalitach a vyplnění karty o tom, že skutečně nemám SARS, opouštím supermoderní letiště Kuala Lumpur International Airport. Jsem už netrpělivě očekáván. Celá procedura se cca. o 45 minut protáhla a dotyčný již byl pomalu na odjezdu s tím, že jsem asi nepřiletěl. Asi jsem vypadl z letadla, když jsme mu ještě před odletem z Vídně telefonoval, že jsem na cestě.
Kuala Lumpur je ultra moderní, rovníkové město v rovníkové zemi. Čili je tady teploučko a trochu více vlkosti. Ale není to tak hrozné, jak jsem očekával. Naopak, je tu velmi příjemně a každý den odpoledne cca 30 minut prší, a to se vzduch tak nádherně provoní.
První, co člověka, tedy alespoň mne, dostane, je ta všudypřítomnost vůní, barev, mixu Číny, Indie, Evropy, ale hlavně pohody, která je všude cítit. Tady se lidé skutečně usmívají a i když je KL velmi rušné město, tak to prostě cítíte, a ono vás to po 2 dnech dostane. Prostě pohoda. Když srovnám Prahu a KL, mám takový pocit, že něco je u nás špatně a třetí svět je bohužel jinde.
První den (čtvrtek) jsem celý prospal. Bydlím v dobře situovaném hotelu (ubytování je mi pro tuto chvíli placeno) ve čtvrti, která je rozhraním mezi Čínským městem a moderní částí, jež nese název “GTKL” – čili “Gold Triangle of The Kuala Lumpur”. Zlatý trojúhelník je změtí všemožných mrakodrapů, hotelů, umělých cingrlátek a obchodních řetězců. Za zmínku stojí snad jen Patrajaynas Tower (velmi známé), mrakodrap z dvojvěží a místní telekomunikační věž vysoká cca 361 m, která má v 268 metrech vyhlídku. Jelikož je to nejvýše položený bod v KL, okamžitě moje první kroky vedly tam. Pohled je to úchvatný, nicméně Mnichov se mi ze shora líbil více. Tohle mne prostě nebere. Obchodní řetězce taky ne. Vezměme třeba areál Tesca ve Zličíně, všechno vynásobme všemi směry n * 20, vedle sebe je tak 5 řetězců, no prostě betonová jungle supermarketů. Krása a famóznost KL podle mne spočívá v jeho provázanosti s historii.
V neděli jsem měl možnost navštívit Čínské město, které na první pohled vypadá velmi zanedbaně a ošuntěle. Tohle platilo jen do okamžiku, než jsem navštívil central market China town. To je najednou barev, vůní, života. Do amplionu vyřvává v muslimské mešitě církevní tajtrlík ty svoje písničky (je to něco neuchopitelného – souznění zvuků – působí to velmi agresivně), uprostřed palmového háje tančí budhisté svoje rituální sandra, co restaurace, to jiná vůně. A do toho spousta usměvavých, relaxujících, šikmookých lidiček, kteří si vás prohlížejí. Je totiž zvláštní pocit, nepotkat celé odpoledne bělocha. Tady jsem snad za bílou rasu sám. A jelikož měřím tolik, kolik měřím, jsem tady ihned středem pozornosti. Z toho mála, co jsem měl možnost zatím poznat, mi Čínské město učarovalo a najednou člověk vidí, jak ten život v západním světě, který je opravdu racionálně a výkonnostně zaměřen, je tak strašně chudý. A bez barev. Pouze slevy.

Po třech letech zaměstnání přišla nabídka jet pracovně do Malaysie. Zároveň chci procestovat co půjde. Nejde jen o vydělávání peněz, ale o zážitky a poznání jiného způsobu života. Každý den je pestrou mozaikou nových zážitků. Stačí jenom mlčet, vnímat a užívat si.

Ve středu 26. 6. 2003 ráno za asistence mně milé osoby jsem byl vypraven se všemi patřičnými náležitostmi (pás, peníze, letenka, batoh, boty) na letiště v Ruzyni. Celní a pasové formality proběhly velmi příjemně (jako by chtěly naznačit, Stojane, už vypadni), a já ke své radosti a s rozechvělými pocity nastoupil do přepravního letadla Austria Airlines (komu to co řekne – prostě turbo vrtule jako ATR). Letová hladina cca 10.000 stop a slečna, přísně tvářící se česká cizinka, lehce bledla v turbulencích nad Vídní, kde jsme přistáli cca po 50 minutách.

Vídeňské letiště je něco jako v Praze, žádné problémy, akorát imigrační off. manager Austria AirLines se mne pořád vyptával, jestli mám pas. Když se zeptal asi po třetí (a to jsem mu před tím třikrát odpověděl, že samozřejmě), už mne to moc nebavilo, a tak jsem odpověděl, že jako občan ČR pas nepotřebuji a stačí mi pouze bankomatní karta. Asi teď pochopil, že si z něj dělám legraci a hurá, sepnulo mu to. A tak byl jsem naloděn. Čili “on board”.
Nad Maďarskem se začala trhat oblačnost (to už jsme měli cca 35.000 stop), a tak jsem konečně měl možnost pozorovat cvrkot pod trupem letadla cca v hloubce 11 km. Jaká nádhera. Lehce jsme minuli Soči (alespoň doufám – co mi má chatrná znalost zaměpisu dovolila si vzpomenout) a s majestátním pohořím Pamir (Kavkaz) na obzoru jsme přeletěli Kaspické moře, Kašmír (hraniční pohoří mezi Pákistánem a Indií), kus Indie a a… Najednou někdo zhasnul. Prostě byla tma. Blik, blik, světlo, tma. Někde pod námi asi Indie a Indický oceán, jdu spát.
A najednou upozornění kapitána, abychom se připoutali, lehký dotyk při přistání, úsměvy letušek, drink a šupajdy ven. Po 12 hodinách letu (celkem v pohodě) a nezbytných formalitách typu (Where are you from atd. atd.) jsem byl vpuštěn do klimatizovaných prostor letiště KLAP – čili Kuala Lumpur/Air port, kde nad hlavním vchodem ční obrovský nápis – Welcome (a pro sebe lehce si dodávám – Vítejte pane Stojane).
Dvě malé poznámky. Nejznámější hora pohoří Pamir se jmenuje Pik Komunisma. Byl takový starý fórek, že se hoře říkalo Pig (jako prase) komunisma, čili prasečí komunismus. Jenže ona ta hora skutečně zdálky vypadá, jako když se na vás kouká prase. No, a druhá – nechápu, proč se Indie s Pákistánem mlátí o Kašmír. Tam prostě nic není. Jenom dalekosáhlá pustina, ani náznak vody či nějakého života.

Cyberhouse v Michnově mne pěkně zklamal. Nejen že nemají spondilo jednotky podporující přímo WiFi – 2.5GHz, takže se pořád musím připojovat přes starou interní G.703 – RJ45, ale nedolázali identifikovat problém oběhového rozvodu do levé nohy. Při napětí 5.00mV je vodivost limitně rovna nule a tím pádem je celá stabilizační soustava dost v háji. Pravděpodobně mne čeká generální rekonstrukce spojů v cyberhouse Motol. Věčná škoda, že nemám masochistické sklony, užil bych si to.

Výsledný měřící protokol.