Tak tedy po nezbytných vstupních formalitach a vyplnění karty o tom, že skutečně nemám SARS, opouštím supermoderní letiště Kuala Lumpur International Airport. Jsem už netrpělivě očekáván. Celá procedura se cca. o 45 minut protáhla a dotyčný již byl pomalu na odjezdu s tím, že jsem asi nepřiletěl. Asi jsem vypadl z letadla, když jsme mu ještě před odletem z Vídně telefonoval, že jsem na cestě.
Kuala Lumpur je ultra moderní, rovníkové město v rovníkové zemi. Čili je tady teploučko a trochu více vlkosti. Ale není to tak hrozné, jak jsem očekával. Naopak, je tu velmi příjemně a každý den odpoledne cca 30 minut prší, a to se vzduch tak nádherně provoní.
První, co člověka, tedy alespoň mne, dostane, je ta všudypřítomnost vůní, barev, mixu Číny, Indie, Evropy, ale hlavně pohody, která je všude cítit. Tady se lidé skutečně usmívají a i když je KL velmi rušné město, tak to prostě cítíte, a ono vás to po 2 dnech dostane. Prostě pohoda. Když srovnám Prahu a KL, mám takový pocit, že něco je u nás špatně a třetí svět je bohužel jinde.
První den (čtvrtek) jsem celý prospal. Bydlím v dobře situovaném hotelu (ubytování je mi pro tuto chvíli placeno) ve čtvrti, která je rozhraním mezi Čínským městem a moderní částí, jež nese název “GTKL” – čili “Gold Triangle of The Kuala Lumpur”. Zlatý trojúhelník je změtí všemožných mrakodrapů, hotelů, umělých cingrlátek a obchodních řetězců. Za zmínku stojí snad jen Patrajaynas Tower (velmi známé), mrakodrap z dvojvěží a místní telekomunikační věž vysoká cca 361 m, která má v 268 metrech vyhlídku. Jelikož je to nejvýše položený bod v KL, okamžitě moje první kroky vedly tam. Pohled je to úchvatný, nicméně Mnichov se mi ze shora líbil více. Tohle mne prostě nebere. Obchodní řetězce taky ne. Vezměme třeba areál Tesca ve Zličíně, všechno vynásobme všemi směry n * 20, vedle sebe je tak 5 řetězců, no prostě betonová jungle supermarketů. Krása a famóznost KL podle mne spočívá v jeho provázanosti s historii.
V neděli jsem měl možnost navštívit Čínské město, které na první pohled vypadá velmi zanedbaně a ošuntěle. Tohle platilo jen do okamžiku, než jsem navštívil central market China town. To je najednou barev, vůní, života. Do amplionu vyřvává v muslimské mešitě církevní tajtrlík ty svoje písničky (je to něco neuchopitelného – souznění zvuků – působí to velmi agresivně), uprostřed palmového háje tančí budhisté svoje rituální sandra, co restaurace, to jiná vůně. A do toho spousta usměvavých, relaxujících, šikmookých lidiček, kteří si vás prohlížejí. Je totiž zvláštní pocit, nepotkat celé odpoledne bělocha. Tady jsem snad za bílou rasu sám. A jelikož měřím tolik, kolik měřím, jsem tady ihned středem pozornosti. Z toho mála, co jsem měl možnost zatím poznat, mi Čínské město učarovalo a najednou člověk vidí, jak ten život v západním světě, který je opravdu racionálně a výkonnostně zaměřen, je tak strašně chudý. A bez barev. Pouze slevy.