Byl to Ján Kollár, kdo jako první literárně propagoval Ruskou říši jako záchranu Čechů a radil, abychom “přichýlili k mocnému tomu tam se dubisku”. Od nadšených českých panslavistů se prakticky a jednoznačně distancoval Karel Havlíček Borovský, který na rozdíl od naprosté většiny z nich Rusko poznal na vlastní kůži, aby se vrátil s památným výrokem “jel jsem na Rus jako Slovan, vracím se jako Čech”. Téměř století – od Havlíčka po vypuknutí druhé světové války – zaujímali Češi k Rusku většinou realistický postoj. Praha se stala mezi dvěma válkami domovem mnoha ruských, běloruských a ukrajinských emigrantů a Československo bylo jednou z prvních zemí, kde mohla být publikována otřesná svědectví o stalinských procesech, ukrajinské genocidě hladomorem a poměrech v Gulagu.
Leč přišel Mnichov, okupace a druhá světová válka. Málokdo z Čechů byl schopen a ochoten klást si otázku, jestli česká politika vůči Němcům nebyla pomýlená či krátkozraká. Většinový úsudek byl: Západní mocnosti nás zradily. “Francie sladká, hrdý Albion…” jak krásně se to Vítězslavu Nezvalovi rýmovalo s oním “zrady zvon”. Západní obři nás zradili, nezbývá než se vrhnout do náruče obru východnímu – tento závěr si tehdy neučinili zdaleka jen komunisté. Ani vynikající historik Jan Slavík, ředitel předválečného slovanského archivu (po válce Rusy ukradeného) a dobrý znalec poměrů v Sovětském svazu (přitom sám spíše levičák) si nedokázal představit, že Němci se nebudou pokoušet rozpoutat třetí světovou válku.
Nyní, za rozjitřené atmosféry, si znovu mnoho Čechů myslí, že Vladimir Vladimirovič Putin nás zachrání před zlou a zvrácenou Evropskou unií. Ačkoli civilizační vývoj spojený s Evropskou unií považuji za značně neblahý, nemám pochybnosti o tom, že s Putinem bychom si opravdu nepomohli. Tedy… “pomohli” bychom si asi podobně jako v osmačtyřicátém.
Domnívám se, že je ohrožena svoboda slova. Jak v EU, tak v Rusku, ovšem jiným způsobem a do jiné míry. Svoboda slova v Rusku sice formálně zrušena není a jistě ani nebude, ovšem opoziční média už jsou všechna umlčena – až na pár stále bezvýznamnějších výjimek. V málokteré zemi bylo v tomto tisíciletí povražděno tolik opozičních žurnalistů jako v Rusku. Rusko lze v tomto ohledu srovnávat s Íránem, s Egyptem nebo s Pákistánem – nikoli ovšem s Evropskou unií. Někteří konzervativně smýšlející lidé u nás dokonce vítají Putinův zákon proti vulgarismům. Jakýkoli zákon tohoto druhu ovšem ukrajuje svobodu a činí obtížnějším vyslovovat opoziční názory. Jakmile se země jednou vydá po této trajektorii, dříve nebo později vydá i zákon proti rouhání. Kdo chce vidět důsledky, nechť se zamyslí nad situací v muslimských zemích. Ne každý ovšem důsledky vidět chce.
Útok na svobodu tisku je však veden i v rámci Evropské unie. Je veden proti tzv. “hate speech”, tedy “nenávistnému mluvení”. Za takové nenávistné mluvení může ovšem být považováno i tvrzení, že černoši jsou lepší v běhu, ale horší v matematice, že ženy nehrají tak dobře šachy jako muži, nebo že homosexualita je neuróza, nikoli normální stav. A to přesto, že takové výroky vysloví nebo napíší lidé, kteří nejsou rasisté, vůbec nepohrdají ženami za to, že hůře hrají šachy, a chovají se vůči homosexuálům korektně a zdvořile. Stanovit, co je “hate speech”, je nadto nesrovnatelně těžší než snažit se vymýtit vulgarismy. U vulgarismů lze totiž udělat nějaký výčet “vyňatých slov”. (A jejich příznivcům i odpůrcům zaručuji, že po zákazu budou znít mnohem šťavnatěji než dříve a všem, zejména mládeži, se budou vybavovat mnohem častěji.) Bohužel, ať už půjdeme cestou EU nebo cestou ruskou, jakmile dojde k omezení svobody slova, ocitneme se na kluzké ploše a brzy dojde i k omezení demokracie. To se ovšem týká jen EU; v Rusku už je pár let skutečná demokracie jen na papíře. A proč? Protože cenzura už tam dávno funguje. U těch, co přežili, postačí autocenzura.
Příznivci Putina nás chtějí ochránit před juvenilní justicí, homosexualismem a podobnými výstřelky.
Že juvenilní justice působí nezměrná muka tisícům rodičů i dětí ve skandinávských zemích nebo ve Velké Británii, je skutečnost, která by nás neměla nechat chladnými. A že různá zvrácená legislativní ustanovení nějak souvisejí s civilizačním trendem, který tvoří jakýsi mainstream EU, považuji taky za nesporné. Nicméně bojovníci proti juvenilní justici, homosexualismu apod. zapomínají dodat, že tato legislativa je výhradně v rukou národních států. Pokud k tomu evropský parlament vydá nějakou rezoluci, tato rezoluce nemá žádný legislativní dopad na jednotlivé státy. A v EU jsou státy, které si – podobně jako Maďarsko – daly do ústavy, že manželství je svazkem jednoho muže a jedné ženy, a nikdo je za to nevyloučil. Pokud někdo bije na poplach proti “juvenilní justici” v naší zemi, ptám se, který zákon chce změnit a jak? Podle mého názoru právě v této oblasti je Česká republika v pohodě. Umožňuje zakročit proti excesům, kdy rodiče děti skutečně mučí, a nikdo neodebírá děti rodičům, pokud dítě dostane výchovný pohlavek. Samozřejmě vím o tom, že někdy nějaká sociální pracovnice “ulítne”, ale na druhé straně se stejně nepodaří odhalit všechny případy týrání dětí. Jako v každé oblasti života, ani v této nelze zamezit excesům ať už z jedné, nebo z druhé strany. Proto radím: Buďme ve střehu, nebezpečné legislativní změny mohou přijít, a dejme si pozor zejména na ministra Marcela Chládka, který chce rušit domácí vzdělávání přes jeho nesporné a měřitelné přínosy, protože se mu zdá, že domácí vzdělávání pěstují lidé, jejichž světonázor se mu nelíbí. Trvejme na tom, že stát má být pokud možno světonázorově neutrální, ale, moc prosím, nepřebírejme světonázor Putinův.
Co si máme v současné situaci počít? Mám dvojí radu, ba prosbu. Za prvé: Nepodléhejme vábení jednoduchých řešení. Lidská svoboda s sebou přináší možnosti zneužití. Svoboda sama nemůže člověka naplnit – to může jen pravda a láska. Nevzdávejme se ale svobody jen proto, že někdo ji využije k prosazování lži a nenávisti, a braňme ji. A za druhé: Zkusme se angažovat pro hodnoty, které zastáváme. Každý poctivý a pravdivý člověk, který vstoupí třeba jen do lokální politiky, může udělat mnoho dobrého. Jsem přesvědčen, že kdybychom měli jen deset procent schopných neúplatných politiků, zastupitelů a úředníků, korupci si přestane dařit.
Převzato od – Dan-Drapal.cz
Institut Williama Wilberforce
