Málokdo si uvědomuje, že současná nechuť se podílet na řešení „uprchlické krize“ bude mít v budoucnu dalekosáhlé, pro tento region dosti neradostné následky. Čísla jako 1 500 či snad 3 000 přijatých uprchlíků ve své podstatě v kontextu neznamenají vůbec nic. Znamenají ale důležitý kamínek do mozaiky vnímaní ex-východní Evropy v očích Západoevropanů. To, že tento region vnímají jako špínu Evropy, snad paradoxně dokazuje také fakt, že zatímco Německo ještě před pár lety brojilo „horem – dolem“ proti levné pracovní síle z Východu a 7-letou výjimku ohledně volného zaměstnávání cizinců z východní Evropy dodrželo do puntíku, pracovní síla, která výrazně ohrozí „low level income“ příjmové skupiny současného Německa dnes očividně nikoho tak netrápí.
Už mne opravdu moc nebaví řešit různé emotivní výlevy od lidí, kterých si vážím, ale teď s nimi prostě lidsky nesouhlasím. Lidem by se mělo pomáhat. Adresně, v určitém kontextu. Hlavně prosím diskusi nad fakty bez emotivních výlevů. Moderovanou někým, o kom jsem plně přesvědčen, že by danou roli zvládl. Jak věcně, tak i kompetenčně. Napadají mne 3 osoby, kterých si velmi vážím, a podle mého by se pro danou roli skvěle hodili. Jiří Padevět, Martin Rejman nebo Petr Koubský.
Problémem nejsou uprchlíci ze Sýrie. Problém je 130 000 obyvatel bývalého SSSR v ČR. To formuje mentalitu, obraz a chování jednotlivých skupin obyvatelstva. Stařešina, který na stará kolena našel zálibu v peticích a v nikom nevolených petičních skupinách, který dokonce odmítl referendum ohledně rozpadu státu, cítí šanci na výrazné pootočení kormidlem do chřtánu Ruského medvěda. O to se dnes hraje.