Oblíbená kratochvíle členů královského dvora Karla IV “slyčného” byly všelijaké matematické hříčky. Tak například jistý dvořan z Milána dosahoval fantastického úspěchu s počítáním plochy čtverců. Z hlavy. Jak jednoduché. Zkoušel jsem si to a pro dvojciferná čísla to zvládnu bez potíží. Bez kalkulačky. Tak třeba 45^2  = 2025. Jednoduché. Co třeba 34. To už je trochu náročnéjší. Je vůbec dnes někdo, kdo takovou jednoduchou věc zvládne se mnou? Moc tomu nevěřím. :-). Nicméně u čísel typu jako například 32675 jsem totálně mimo soutěž. A 654876456? To snad ani nemá cenu komentovat. Solidní výkon. A to se jednalo o 14. století prosím. Počátek “Renesance”.

V sobotu jsem navštívil místní církevní svatostánek Masjid Negara, a abych pravdu řekl, nějak moc mne to nezaujalo. Je to strašně strohé, spousta betonu, skla, taková divná stavba. Prostě takové všelijaké, nicméně doporučuji navštívit alespoň na webu. Za zmínku snad stojí jenom příhoda, kdy po patřičných procedurách (důkladně omytí rukou i nohou) jsem vstoupil mezi místní věřící, a jelikož nikde nebyla cedulka zákaz focení či natáčení, jal jsem se dělat obrázky.
Po chvíli, kdy se nedělo vůbec nic (mám tam pána, jak mlátí hlavou o zem, úchvatné) po mne začali místní nějak divné pokukovat. Do toho nade mnou vyřvával místní kazatel něco, co opravdu působilo šílené (as nají Alah sabra , astran hájí asalah Habra, atd. atd.).

Continue reading “6) Masjid Negara”

Nějtěžší je uřídit vlastní ego, pokud pracovní dráhu přetne proplešatělý, egoidní mastodont a blb, kterých jsem naštěstí potkal ve svém pracovním životě nemnoho. Dva ovšem stáli za to. Naštěstí mne pokaždé nasměrovali na správnou trajektorii, věci se hnuly správným směrem.

Místní centrální mešita Kuala Lumpur, kde jsem pobýval v sobotu, abych pravdu řekl, mne moc nezaujala. Je to strašně strohé, spousta betonu, skla, taková divná stavba. Prostě takové všelijaké, nicméně doporučuji navštívit alespoň na webu. Za zmínku snad stojí jenom příhoda, kdy po patřičných procedurách (důkladně omytí rukou i nohou) jsem vstoupil mezi místní věřící, a jelikož nikde nebyla cedulka zákaz focení či natáčení, jal jsem se dělat obrázky. Chvíli se nedělo vůbec nic (mám tam pána, jak mlátí hlavou o zem, úchvatné) po mně začali nějak divné pokukovat, a to jsem cítil, že něco je, jak nemá být. Do toho nade mnou vyřvával místní kazatel něco, co opravdu působilo šílené (as nají Alah sabra , astran hájí asalah Habra, atd. atd.).
Podotýkám, že pro mne to byl neartikulovaný řev, a tak jsem se pokusil pomalu vycouvat. Tu ke mě přiskočil místní principál a začal mne tahat za kameru a šermovat prstem před obličejem. Pochopil jsem jasné sdělení “nefilmuj”, uschoval kameru a jal se usmívat, jako že je vše oukej. No nicméně mé filmování nebyl ten problém. Já se totiž nepodíval na hodiny pro veřejnost a navštívil mešitu v době 17:05, což je jejich prayer time a vstup je pouze pro věřící. Vyprovodil mě za vstupní koridor (už se uklidnil, poté co jsem schoval kameru), velice slušně se omluvil a řekl, ať vydržím do 17:30, že pak si mohu filmovat, co chci. Jenom ať nechodím do vnitřního sarkofágu (congregation – carpet of prayers), což jsem samozřejmě vzal na vědomí a zachoval se podle jeho rady.
A vsjo bolo dobro. Akorát se mi tam nelíbilo. Jinak jsou místní vyznavači islámu pro mne velkým překvapením. Milý, usměvavý, ochotni vždy pomocí, neskutečné jemní při komunikaci, prostě fajn lidi. Se sobotní bohoslužbou se potom pojí trh, kde je na neuvěřitelně malém prostoru neuvěřitelné množství lidí všech ras i národností. Je možno zakoupit vše od rukodělných dřevěných výrobků až pro plastové zhůvěřilosti (a la Matějská pouť). Prostě všehochuť. No a v tomhle moři pohybujících se těl proplouváte úplně sami, kde sem tam na vás jukne bílý obličej Evropana či obyvatelé USA. K tomuhle poznámka: Jakýkoliv kryt na mobilní telefon tady stojí 5 RM (což je cca 37,5 – takže pokud má někdo zájem?).
Už mne vyhánějí, nějak se jim podělala síť a potřebují to dát “on ready”. Všudy přítomný Microsoft, prostě to zase nefunguje a já pro dnešek musím končit. Napříště vám dlužím vyprávění o Malaysii a Kuala Lumpur tak nějak obecněji. Základní data, podnebí, zvířátka a vůbec. Na víkend mám naplánovánu návštěvu BATU CAVES (místní významné poutní místo – Hindu), cca 10 km za KL, mezinárodní budhistickou školu a oslavu narozenin. Takže doufám, že to bude pestré jako jakýkoliv každý den. Život tady je barvitou mozaikou každodenních zážitků, které ani není možné popsat. Je to prostě barevný svět plný exotiky, barev a vůní.
Během 14 dnů opouštíme KL a stěhujeme se do města, jež nese zajímavý název MELAKA. Je to staré přístavní město, výrazně ovlivněné britskou a portugalskou koloniální minulostí. Pro zasvěcence: bydlel tady významný britský counsil x.x. Broock (kdo pamatuje Sandokana, ví o čem mluvím). Prostě Sandokan, malajský tygr. Ale hlavně je tam moře a já konečně hodím rybku do Indického oceánu. Už jsem byl v Atlantickém, Tichém a teď konečně přijde na řadu Indický. Třetí do sbírky. Doufám, že mne nekousne žralok.

Skoro celý týden místní média případ sledují okolo Iran Twins, které podstoupily operaci, po které měly žít každá samostatně. V TV s nimi bylo několik rozhovorů a každý jim držel palce, ať to dobře dopadne. Bohužel, dnes ráno se ranní tisk zahalil do černého hávu a titulky zvěstovaly – Twins die. Nevím, jak o tom psali v ČR, kolik informací proběhlo v médiích, tady ale nikdo nemluví o ničem jiném (alespoň na našem hotelu). Smutné, velmi smutné. Prostě kdo ví, jak to celé jednou skončí. A to ještě před dvěma dny vypadaly vesele a v pohodě.
Článek, co mne zaujal, je zvěst o novém produktu, rezervace hotelových pokojů přes SMS. Spolupracuje na tom místní hlavní operátor (Telecom Malaysia), hlavní mobilní operátor (Celcom) a asociace místních hoteliérů (Malaysian of Hotels, president je Mohd IIyas Zainol Adibin). Pro MY (Malaysia) je to velká sláva, protože jsou první, kteří s tím přicházejí na trh v departmentu Asia. Ale nejlepší na tom je, že celá akce včetně pilotního projektu trvala necelé tři měsíce a už to jede do ostrého provozu. A věřím, že mají zpracovány i patřičná SLA. Jak vnější, tak i vnitřní.
Celé nedělní dopoledne jsem prolenošil a po dobré čínské kuchyni (už jsem se dopracoval na úroveň middle spice) mne čekala návštěva místních parku a výlet na jednu z nejvyšších vězí na světě – MENARA KUALA LUMPUR TOWER(www.menarakl.com.my/gallery.cfm). Ční 421 metrů nad terén a na žebříčku pořadí telekomunikačních svatostánků světa zaujímá čestné 4 místo.
První pořadí zaujímá CN Tower(Canada) – 553 m, druhá je Ostankino Tower (Rusko – bývalé CCCP) – 540 m a třetí Shangai Tower (China) – 468 m. Takže asi chápete, jak jsem se těšil, protože jestli něco mám rád, tak je to pohled ze shora dolů. Věž byla otevřená v roce 1996 a představuje sílu a prosperitu zdejšího regionu, který sice při měnové krizi v roce 1997 byl nucen devalvovat svou menu o 100 % vůči dolarů, nicméně díky svému hospodářskému růstu, meziročně cca 5 %, si může takovou srandu dovolit.
Zatím co Menara Tower už z dálky na pohled má v sobě kus krásy, která v sobě snoubí asijskou divokost s islámskou architekturou a západní technologií, matně vzpomínám na žižkovský Bajkonur, který mi připomíná pouze levnou dekoraci SF filmu. A to ještě ke všemu je věž usazená do nádherného zeleného parku, z kterého je překrásný pohled na město. Ve výšce 276 metrů je potom nádherná vyhlídka, odkud je možno shlédnout snad všechny místní pamětihodností. A když cca. 50 až 100 metrů pod vámi konci mrakodrapy, je to opravdu zajímavý pohled. Jenom doporučuji. 3 hodiny jsem seděl nahoře, poslouchal muziku a koukal dolů. Zapadající slunce, dole se rozsvěcí pouliční osvětlení, no prostě komerce.
Co mám povídat. Normálně se mi nechtělo dolů. O 10m výše je potom ještě otáčivá restaurace, ale tam bylo tak natřískáno, že jsem zde pobyt oželel. Celá stavba je odolná vůči poryvům větru do 190 km, takže se ani nehne. Za 15 RM (místní šašlik) to rozhodně stojí za to opravdu jenom doporučuji.