Domnívám se, že jsem na tomto projektu nezačal vůbec dobře. Neustálá snaha, či dokonce jakási vnitřní potřeba, která mě neustále nutí prokazovat své porozumění, mě staví nejen do nepohodlné pozice neustálého sebehodnocení, ale navíc, když se nakonec ukáže, že tomu, co dělám, okolí příliš nerozumí, vytváří to ve mně vnitřní napětí a stres.
Jsem dostatečně zkušený na to, abych naplnil očekávání spojená s mou účastí na tomto projektu? Zatím se necítím vůbec komfortně, panuje značný chaos a situace se mění ze dne na den. Emocionálně to se mnou hází nahoru a dolů.
Ve skutečnosti vůbec nevím, jak vlastně začít. Co je podstatné v rámci s této organizace? Co musím udělat? Naprosto netuším. Doufám však, že se věci posunou správným směrem. Hledám tímto vnitřní klid. Všechny možnosti moderních technologií stojí na mé straně. Vím, jak si vytvořit pomocníka, který se mnou dokáže komunikovat. Což je tedy fajn, protože i když to vymýšlím za pochodu, vím, jak a koho se zeptat.
!!! A vím, že ti nejlepší, kteří prošli daleko temnějším udolím, stojí na mé straně !!!
Nemám to ale rád. Neustálá potřeba mít věci pod kontrolou je vlastně výsledek posledních dekád pobytu v okolí středního managementu. Mít v paži je občas velmi racionální životní postoj. Ten rozdíl mezi tými zde v Evropě a jižní Asii je naprosto nepředstavitelný. Člověkovi se ani nechce věřit, když si uvědomí, jak jsme na to špatně z hlediska produktivity času. Dva měsíce. Jsem pořád nějak “inside” nervozní z jednoduchého faktku, kolik pořád chybí věcí, a jak hlavně nejedou. Prostě nejedou.
Za dva měsíce jsme už v Pekinku měli s Tygrem hotový projekový plán, vědělo se, co se má dělat a jak se přiblížit k vlastnímu naplnění zadání. Tady je to pořád pinpong a přetahovaná.
